Temná romantika pod stromeček

Jaké by to byly Vánoce bez knihy? Bez dobrého románu, který těžko pustit z rukou.

Slovenská spisovatelka Andrea Rimová, která píše již více než deset let, přináší každý rok před Vánocemi novou dávku temné romantiky. Román Poslední kapitola v sobě skrývá silné poselství a vtáhne vás do příběhu o spalující lásce, záludných intrikách, životě, smrti a naději, že za tečkou mohou následovat další dvě.

„Dokud jsem ho neznala, můj život plynul pomalu jako opatrná jízda autem. Až při něm jsem pochopila, že mám zataženou ruční brzdu, kterou mi uvolnil, a já jsem si zamilovala divoký nespoutaný výlet, který nemohl skončit jinak než bouračkou a drsným vystřízlivěním.“

Život nám rozdává vlastní karty. Poslední kapitola je přesně o tom… I když se nám zdá, že na nás na konci tunelu nebude čekat světlo, všechno umíme zvrátit vlastním přičiněním.

Samo si nedokáže odpustit vlastní selhání a je rozhodnut spáchat sebevraždu. V poslední kapitole svého životního příběhu však nečekaně poznává Světlanu a přehodnotí svůj děsivý záměr. Aby ji však před sebou ochránil, musí jí zlomit srdce.

Po letech ji náhoda přivede na místa, která navštívila se Samem. Vzpomínky se vracejí s obrovskou intenzitou a vyvolávají v ní duševní zemětřesení.

Všechno najednou změní vzkaz, který mohl Světlaně zanechat jedině on.

Proč se Samo víc neozval a kam zmizel?

Je obětí, vrahem, nebo je to celé úplně jinak?

Andrea Rimová otevřeně přiznává, že psaní je její poslání, extáze, únik z reality. A její čtenáři si zase neumí představit zimu bez její nové knihy. Kde bere nápady na příběhy, které zůstávají v mysli čtenáře ještě velmi dlouho a jsou tak reálné, jako by se staly někomu z nás?

„Nejvíce inspirací člověk načerpá, chodí-li po světě s otevřenýma očima a ušima, protože život píše ty nejneuvěřitelnější příběhy. Pokud se k tomu přidá správná dávka fantazie, příběh je na světě. Při Poslední kapitole mi byl oporou můj partner Miško, který si mě vždy vyslechl a poskytl svůj pohled na dějovou linii. Jelikož v knize probíhá i vyšetřování trestného činu, formální záležitosti jsem diskutovala s kamarádem, který pracuje jako vyšetřovatel. Mým cílem bylo vytvořit reálný příběh, který se nám může stát. Stejně jako zvěčnit šíleně krásnou lásku, kterou by chtěl zažít každý z nás.“

V každé knize od Andrey Rimové se setkáváme s reálným životem. Láskou, neštěstím, smrtí, krutostí, ale také štěstím. Dovedeš si představit, že bys sáhla po jiném žánru?

„Popravdě, kromě temné romantiky si dokážu představit psát jedině pohádky. U nás jsou na denním pořádku vymyšlené příběhy před spaním, protože dcerka Barborka (4) má bohatou fantazii a zbožňuje pohádky, které jsou interaktivní a vznikají za pochodu. Vždy se přitom hodně nasmějeme a naši hlavní hrdinové jsou často velmi komičtí. Nechybí ani poučení a dobrý konec.

Temné romantice zůstanu nadále věrná. Píše se mi dobře, protože věřím v sílu lásky, ke které směřuje komplikovaná temná cesta plná překážek. Navíc moji čtenáři mě utvrzují v tom, že mi to jde výborně.“

Začtěte se do úryvku z knižní novinky Poslední kapitola:

„Samo mi připadal jako kniha, ze které jsem zatím přečetla jen prolog. Řeknu to otevřeně, líbil se mi, protože naznačoval zajímavý příběh. Bylo by fajn přečíst si jeho další pasáže. Žánr jsem zatím neuměla odhadnout, ale určitě tam byly mysteriózní prvky. Nevypadal jako špatný člověk, takže jsem vylučovala kriminálku i horor. Možná to byl thriller. Tyto úvahy přitažené za vlasy doprovázely mé kroky až na místo, kde klidně kreslil do mých křížovek. Potom se zadíval na krajinu mizející za oknem. Sedla jsem si na své místo a vrhla pohled na křížovky. „S jako Samo. A také Svetlana,“ přečetla jsem. Zatvářil se znechuceně. „Nebo had. Fuj. Nemám rád hady.“ „Ani já, ale jsou součástí potravinového řetězce i v symbolu lékáren. Hadí jed se používal jako lék na záněty a bolesti už ve starověku.“ „Může to být i řeka, která se klikatí,“ pokračoval v úvahách. „Může. Všechno závisí na úhlu pohledu,“ odpověděla jsem a vzala mu z ruky pero. Dostala jsem totiž skvělý nápad. Romantický, dětinský, ale byl můj a měla jsem chuť podělit se o něj s mým spolucestujícím.“